1. lékařská fakulta Univerzita Karlova 1. lékařská fakulta Univerzita Karlova Ústav patologie 1.LF UK a VFN
helenaskalova1 22.03.2016

Historie ústavu

5948

Začátky patologie na pražské německé univerzitě

Význam patologické anatomie pro výuku medicíny byl sice zdůrazněn již v reskriptu císařovny Marie Terezie z roku 1747, nicméně zřízení samostatného patologicko-anatomického pracoviště neboli prosektury trvalo téměř dalších sto let a pitvy byly nadále prováděny značně neodborně studenty a chirurgickými asistenty. Patologická anatomie byla jako předmět zařazena do seznamu přednášek na pražské německé lékařské fakultě v roce 1841. První zdokumentovanou patologicko-anatomickou pitvu v Českých zemích provedl v roce 1837 V. A. Bochdalek, první pražský prosektor, první mimořádný profesor patologické anatomie a zakladatel patologicko-anatomického muzea v budově Všeobecné nemocnice. Prosektura zahájila provoz v domku v nemocniční zahradě, poté byl zřízen první pitevní sál se zázemím hned vedle pokojů pro nemocné.

První samostatnou budovu patologie v Praze vybudoval a v roce 1858 otevřel V. Treitz. Po rozdělení Univerzity na českou a německou připadl Treitzův ústav německé části, v jejímž vlastnictví zůstal až do konce druhé světové války. Působila zde celá řada významných osobností jako např. V. D. Lambl, A. Ghon, H. Chiari nebo H. Hamperl, který mimo jiné provedl pitvu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (pitva však byla provedena v pracovně ředitele v nemocnici Na Bulovce).

 

Pilíře české patologie – prof. Hlava a prof. Šikl

Česká lékařská fakulta zahájila provoz až roku 1884 a nejen u jejího zrodu, ale i na počátku oboru patologické anatomie stál J. Hlava, nejmladší profesor nové české lékařské fakulty, kterým se stal ve 32 letech, a později rektor univerzity. Po svém učiteli, prof. Klebsovi z Treitzova ústavu zdědil zejména zájem o bakteriologii a publikoval celou řadu mimořádných prací, např. O Úplavici. Začínal ve velmi skromných podmínkách v hrázděné kůlně na nádvoří děkanátu z ulice Ke Karlovu a trvalo 25 let než dosáhl schválení vybudování českého patologického ústavu na Albertově. Výstavbu navíc přerušila první světová válka, a tak byl ústav nesoucí jméno svého zakladatele slavnostně otevřen až roku 1921. Stejně jako Treitzův ústav byl v době otevření jedním z nejmodernějších a nejlépe vybavených ústavů v Evropě, nicméně sám prof. Hlava si jej dlouho neužil, zemřel pouhé 3 roky po jeho otevření. Exteriér ústavu je vybudován ve slohu powagnerovské moderny s rysy konstruktivismu a byl prohlášen národní kulturní památkou. Ve vestibulu Ústavu je uložena urna s jeho popelem.

Již při zahájení provozu byl součástí Hlavova ústavu Ústav pro bakteriologii a serologii, pod vedením I. Honla. Vzrůstající nároky kliniků na patologii vedly v meziválečném období Hlavova žáka H. Šikla k založení bioptické stanice pro celý český region. Prof. Šiklovi později připadl nelehký úkol udržet Ústav při životě během německé okupace za druhé světové války, kdy velká část prostor byla zabavena německými pracovišti a úplnému zániku a nahrazení lazaretem zabránila jen podpora prof. Hamperla z německého Treitzova ústavu. Mimo svou hlavní odbornost, kterou byla kardiopatologie, prof. Šikl výrazně zdokonalil pitevní techniku nejen dospělých, ale i dětí a předurčil vznik nového podoboru dětské patologie, ve kterém úspěšně pokračovala D. Benešová, vedoucí nově založené Fakulty dětského lékařství.

 

Od poválečného období přes normalizaci až po pád komunismu

Po válce byla Německá univerzita zrušena, nicméně oba ústavy patologie fungovaly až do roku 2000 samostatně jako I. (Hlavův) a II. (Treitzův) patologický ústav. Vedení Hlavova ústavu se od roku 1955 na dlouhých 28 let ujal B. Bednář, který se svými spolupracovníky Z. Lojdou, M. Ellederem, P. Miřejovským a dalšími překonal počáteční personální i technické nedostatky, ústav zmodernizoval a postupně otevřel celou řadu specializovaných pracovišť včetně laboratoře histochemické, elektronmikroskopické, imunopatologické a laboratoře tkáňových kultur. Další rozsáhlejší rekonstrukci započal Bednářův následovník A. Jirásek. Jméno prof. Bednáře se lékařské veřejnosti vrylo do paměti zejména díky jeho opakovaně vydávané třídílné monogragii Patologická anatomie (1982-1984), která patřila k základním učebním textům několika generací studentů a patologů.

Až do období normalizace se slibně rozvíjel i II. patologický ústav v čele s V. Jedličkou a R. Vaněčkem, nicméně po roce 1968 utrpěl značné šrámy, když byli někteří pracovníci včetně vedoucích zbaveni funkce, další emigrovali a katedra II. patologie byla zrušena a přiřazena k I. katedře. K obnovení samostatnosti a rekonstrukci ústavu došlo v 70. a 80. letech pod vedením J. Dobiáše.

Svou historickou roli sehrál II. ústav patologie v listopadu 1989, kdy se stal jedním z center studentské okupační stávky.

 

Od sloučení ústavů patologie na přelomu tisíciletí po současnost

Po spojení 1. a 2. fakultní nemocnice nastalo slučování všech duplicitních pracovišt a v roce 2000 bylo rozhodnuto i o součení obou patologií do budovy Hlavova ústavu. Přednostou sloučeného ústavu se stal C. Povýšil, původně přednosta II. patologického ústavu. Historická budova nejstaršího ústavu patologie na našem území musela být vyklizena a dnes slouží jako informační centrum, knihovna, studovny mediků a Ústav dějin lékařství. Velká část muzeální sbírky historických preparátů a starých pitevních protokolů byla věnována Národnímu muzeu. Prof. Povýšil do nového působiště přenesl osteopatologickou laboratoř a založil laboratoř molekulární patololgie. Byly nově vybudovány laboratoře bioptické, specializované i nekroptická a mikroskopické sály a seminární místnost pro výuku. Od roku 2013 je přednostou ústavu P. Dundr, pod jehož vedením probíhá modernizace přístrojového vybavení laboratoří a výukových prostor.

 

Slavná jména

Životní příběhy osobností, které se zasloužily nejen o vznik a rozvoj patologie jako oboru, ale často zastávaly vysoké funkce v rámci Univerzity Karlovy, Všeobecné nemocnice, ale i jiných Evropských institucí, již upadají v zapomnění. Jejich jména jsou však dobře známá lékařům a medikům po celém světě díky strukturám a onemocněním, které jimi byly popsány, jako např. ganglion Bochdaleki v nervové pleteni horní čelisti, závěsný aparát duodenojejunální flexury Treitzovo ligamentum, jedna z vnitřích kýl Treitzova hernie, Treitzova uremická kolitida, Lambovy výrůstky na srdečních chlopních, střevní parazit Lamblia intestinalis (Giardia Lamblia), postižení mozečku a mozkového kmene při hydrocefalu Arnold-Chiariho malformace, základní projev primární tuberkulózy Ghonův fokus a Ghonův komplex (v české literatuře častěji používané termíny primární infekt, primární komplex), Bednářův tumor neboli pigmentovaný dermatofibrosarcoma protuberans.

 

Zdroj: Ivo Šteiner a spolupracovníci: Historie české patologie. Nakladatelství ATD, 2015

 

Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu Historie ústavu
počet zobrazení: 2417 poslední aktualizace: mpavl, 22.03.2016
Hodnocení: (hodnotili 2 uživatelé) Kliknutím na tento odkaz upozorníte autora, že jeho článek už zřejmě není aktuální.